Historie obce
Již od vzniku Velké Moravy měla oblast dnešního Valašska hraniční charakter. Za vlády posledních Přemyslovců vznikaly hraniční hrady (Šaumburk, Brumov, Helfštýn a mnohé další), které chránily východní hranici českého státu a také obchodní cestu zvanou Jantarová stezka vedoucí podél řeky Moravy. Právě na ochranu této cesty vznikla mezi jinými i templářská tvrz a později městečko Setteinz (Vsetín). První pevné datum, dokladující existenci Vsetína, je rok 1308. Tehdy Vok z Kravař převzal majetek Templářů do pronájmu a je vzpomenuto místo Freundsberg přátelské místo, jež by mělo označovat městečko Vsetín. Název Bečva se poprvé objevuje roku 1215 jako Betsch nebo Beyx. V této době již probíhalo postupné osídlování zdejšího kraje. Z počátku vznikala rodová sídla (např. Pržno náležící rodu vladyků z Pržného), později začalo docházet ke spojování, sbližování a zanikání rodových obcí, názvy obcí se tvořily podle místních jmen a pozemky přebírala nově vznikající šlechta. Je věcí dohadů, zda již tehdy existovala původní obec Mikulková, která se rozkládala na území dnešní Mikulůvky před rokem 1503.
Po dramatickém období, kdy na Moravu vtrhla vojska Matúše Čáka Trenčanského a drancovala vše, co jim stálo v cestě, došlo za vlády Lucemburků k uklidnění a rozvoji hospodářství celého království. Na přelomu 14. a 15.století se však země znovu dostávala do krize a kromě toho ji postihlo několik morových ran. Ve společnosti stále více narůstaly hlasy volající po reformě církve, což nakonec vyústilo v husitské hnutí. Přestože páni z Kravař, tehdejší majitelé vsetínského panství, s husitstvím sympatizovali, oblast Vsetínska husitské boje nijak výrazně nepoznamenaly. V roce 1446 byl majitelem vsetínského panství Jan z Messenbeku, manžel Anny z Kravař, v roce 1450 již byl uveden všech listinách jako majitel Ctibor z Cimburka, pán na Rožnově, Meziříčí a se zástavou Vsetína. Roku 1480 pak dostal hrabě Petr z Possingu (Pezinku) Vsetín jako jitřní dar od své manželky Kunhuty z Cimburka u příležitosti jejich svatby.
Roku 1491 hraběnka Kunhuta umírá a Petr z Pezinku se žení se Žofií z Valdštejna. V roce 1502 prodává hrabě Petr vsetínské panství bratřím z Kunštátu a v kupní smlouvě je uvedeno městečko Vsetín s tvrzí, dvorem a mýtem, trh Pržno a soupis vesnic, které k tomuto panství patří. Mezi nimi jsou Jablůnka, Růžďka, Kateřinice, Hoštálková, Johanová, Horní a Dolní Roketnice, Liptál, Ustí, Hovězí, Jasenka, Seninka, Ratiboř a dále v té době pusté vsi Bobrek, Huselná, Semetín, Dvorce, črbkov, Těškovice a Mikulková. Kdy a jak tyto vsi zpustly, se můžeme jenom dohadovat. Příčinou mohly být válečné události uplynulého století, kdy vrcholily boje krále Jiříka z Poděbrad s Matyášem Korvínem a ponejvíce probíhaly na Moravě, nebo právě tak mohla být příčinou i některá z epidemií moru, jež Evropu stále ještě sužovaly. Není ani jisté, zda byly zcela zpustlé, protože ve smlouvě se jedná také o prodej výnosů, a u těchto jsou názvy zpustlých obcí zahrnuty. Možná byly jednotlivé usedlosti zachovany a vyklučené území bylo vrchností dál využíváno na sušení sena nebo k salašení. Roku 1503 bylo toto léno převedeno bratřími z Kunštátu na jednoho z nich (Jana z Kunštátu) a o dva roky později byla kupní i převodní smlouva zaznamenána v zemských deskách, což je první pevné datum se zmínkou o obci Mikulková v místech současné obce Mikulůvka. Další zpustlá obec v této oblasti byly již zmíněné Těškovice, na jejichž území se dnes rozkládá Těšíkovský les.
Další vývoj byl poznamenán pronikáním protestantského Lutherova učení do českých zemí. Působení Jednoty bratrské je zřetelné na celé Moravě. Roku 1525 byla prokazatelně zřízena protestantská fara v Pržně, nejspíš i se školou. V okolí kostela byl zřízen hřbitov, kam byli později pohřbíváni i mikulůvští poddaní. Na vsetínském panství se v té době vystřídalo hned několik majitelů, přičemž v kupních smlouvách byla opět několikrát zmíněna zpustlá ves Mikulková. V roce 1610 získal sňatkem s Lukrécií Nekšovou z Landeka dědičné právo na panství Albrecht z Valdštejna. Z roku 1618 pak pochází darovací smlouva ve prospěch Václava Štáblovského z Kovalovic, jemuž Valdštejn za jeho vynikající služby daroval městečko Pržno a mlýn na potoce Mikulůvka:
Já, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna na Vsetíně, hradě Lukově ... Jeho Milosti císaře římského, též Jeho Milosti Ferdinanda českého a uherského krále komorník, nařízený nejvyšším nad regimentem německých knechtův v markrabství Moravském: Známo činíme tímto listem obecně přede všemi, kdekoli čten, neb čtoucí slyšán bude, zvláště tu, kde náleže, že shlédnouce na věrné a pilné služby urozeného vladyky Václava Štáblovského z Kovalovic a ouředníka mého vsetínského, kterýž mě činil a až posavad činiti nepřestává, z tej tedy příčiny jeho erbuom a budúcím potomkom jeho, dvůr můj v městečku Pržně se vším jeho příslušenstvím, jakož od starodávného držením a užíváním zůstával a vynesen jest v tomto listu slovo od slova postavené stojí, dávám též k tomu dvoru dva grunty robotní jménem Martinkovský a druhý Hrabalovský, na kterýchž nyní Vašek Martinků a Václav Syřínek sú, a předávám, aby oni čímž mně koliv povinni byli, jak robotami, tak platy k témuž dvoru držitelové panství vsetínského, odtrhovati nemáme nyní na budúcí časy. Item mlýn moučný, pilný, slove na Mikulůvce, též mlýnec v zahradě k tomu dvoru od starodávna náležející osvobozuji, tak aby žádných platův a povinností, kteréž mu přináležely, on ani budúcí potomkové jeho z těch mlýnů nedávali, nýbrž jemu mocí toho listu tohoto dovolení své dávám, aby k tejž pile klady v horách mých k panství vsetínskému přináležejících, bez všelikého ouplatku řezati a bráti moc měl. Též pastvy pro všelijaký dobytek a dříví k stavení a palivu pole obdarování ode mne poddaným panství vsetínského daného moc užívati aj míti bude. Item role k tomu dvoru přináležející, jež slove Újezd dolení pod rybníčkem, role ..., čtvrt rolí mezi Vaňkovú, na Pasece, na Vrše, na Václavovsku, na Palésku, kus polí na Krbácku, kus rolí na Posklách, nad Vlčím, na Uhléřisku, též lúky k témuž dvoru slove pod Hlinským, Lúky na Nivách pod Stránčím až po Mikulůvsků obsahující louku ... role a luky. Zejména v tomto listu jmenované a k témuž dvoru odstarodávna náležející. ... 20. dne měsíce Augusti léta po narození syna Božího 1618 počítaným |
Po prohře českých stavů v bitvě na Bílé hoře roku 1620 bylo království české, do té doby z největší části protestantské, podrobeno tvrdé rekatolizaci. Třicetiletá válka, která tragicky postihla celou Evropu, znamenala obrovský úbytek obyvatelstva, jehož počet byl snižován nejen masakry potulujícími se vojsky, ale také hladomory a morovými nákazami. Na Valašsku v té době propukaly valašské bouře, které však byly Valdštejnem i jeho nástupcem, hrabětem Zdeňkem Žampachem z Potnštejna, krutě potlačovány. Nařízení císaře Ferdinanda z roku 1628 pak zřídilo na Moravě jediné náboženství, a to katolické. Proto byla o dva roky později zrušena prženská evangelická fara. Další prodej vsetínského panství proběhl roku 1634, kdy všechny náležitosti tohoto panství zakoupil ostřihomský arcibiskup a kardinál Svaté církve římské Petr Pazmány z Panassu. I přes postupující rekatolizaci lidové bouře pokračovaly, navíc za vydatné podpory švédů. Teprve v lednu 1644 byly rebelie definitivně potlačeny.
Majitelem vsetínského panství se posléze stává příbuzný arcibiskupa, Mikuláš Pazmány z Panassu, a právě on dává zřídit obec Nový Mikulášov na místě zpustlé vsi Mikulková. Od počátku 17. století, možná i dříve bylo mikulůvské údolí znovu trvale osídleno usedlíky z Pržna, kteří sušili seno pro svou vsetínskou vrchnost a později si zde zřizovali paseky. Jména těchto usedlíků se v křestních knihách po určitou dobu vyskytují jako prženští obyvatelé, později už jako osadníci ustavené obce Nový Mikulášov. Příkladem může být rodina prvního mikulůvského fojta Jana Bednaříka a jeho ženy Anny. Zatímco v roce 1651 je v úmrtní knize uvedeno úmrtí jejich syna Jana Bednaříka ještě z prženských pasek, v roce 1652 už při zápisu narození jejich dalšího syna Tomáše je uveden název Mikulassewka. Jiný přepis názvu Mikulůvka při dalších zápisech v úmrtní nebo křestní knize je již oficiální Nuowy Mikulassowicze. Další zmínku o nově vzniklé obci lze nalézt v kupní smlouvě ze dne 3.května 1652, kdy Mikuláš Pazmány prodal panství za 96 000 říšských tolarů Jiřímu hraběti Illesházymu z Illeshazy, pánu na Trenčíně.
Obyvatelé Mikulůvky, podobně jako usedlíci z Nového Hrozenkova, ještě roku 1665 požívali lhotu, tj. byli osvobozeni od plnění povinností vůči vsetínskému panství, aby si jako obyvatelé nově vzniklých vesnic mohli postavit řádné domy a zúrodnit pole. Od 1. ledna 1666 již byli povinni pro vrchnost robotovat a odvádět jí platy v penězích a v naturáliích - museli vrchnosti odevzdávat pšenici, oves, husy, slepice, vejce, sbírat kmín, dělat seno, šindele a sáhové dříví. Většina z těchto povinností trvala až do roku 1848.
Další léta byla poznamenána vpády Tatarů a ničivou povodní v roce 1668, kdy Mikulůvka vyčíslila škody na 28 zlatých, přičemž roční plat vrchnosti byl stanoven 8 zlatých a 9 grošů. Mimo to obec povinně odebírala ročně jeden a půl mázu kořalky za cenu 20 grošů za máz, at je draho nebo lacino. Za další plat 250 zlatých hrabě Illeshazy osvobodil fojta na Mikulůvce i jeho potomky od rychtářských služeb, dovozu vína z jižní Moravy nebo Uher, od dodávky jeřábků a jiných služeb na věčné časy. Děti docházely do katolické školy v Pržně, později probíhalo vyučování dva dny v týdnu i na Mikulůvce. Poddaní za to museli platit z gruntu po třech groších a žejdlíku másla. I tak se hrabě neustále nacházel zejména kvůli rozestavenému vsetínskému zámku v dosti tíživé finanční situaci, a proto začal rozprodávat své pozemky poddaným. V Mikulůvce byly v letech 1729 a 1732 prodány podsedky Martinu Kelárkovi, Janu Bětákovi, Martinu Adámkovi-Pasekovi, Jiřímu Pisklákovi, Jiřímu Hruškovi. Názvy prodaných polností (Jedličník, Oráčina, Paluch, paseka na Sevci) se používají dodnes.
Roku 1708 opět vpadly tatarské hordy na Vsetínsko a zcela vypálily Vsetín i se zámkem, v letech 1712 až 1714 zase nastaly velké neúrody a deštivé počasí. Snad s touto dobou je spojena pověst o prodeji sochy svatého, kterou Mikulůvčané prodali, aby získali nějaké peníze na osivo, či o prodeji Těšíkovského lesa za hrnec kyšky a kus másla.
Těšíkovský les coby hranice mezi Kateřinicemi a Mikulůvkou se stal i předmětem sporu, neboť poddaní, kteří na vytvořených pasekách chovali krávy, kozy a ovce, přepásali se svými stády hranice obcí. Vsetínské panství se tak dostávalo do konfliktů se sousedními panstvími Loučka, Kelč či Valašské Meziříčí. Vlekoucí se spor ukončila až Marie Terezie jasným stanovením hranice.
S nástupem Marie Terezie na trůn vypukl vojenský konflikt s Pruskem, což pro obec znamenalo další daňové zatížení: 36 zlatých 19 krejcarů a dodatečná platba z pasek 2 zlaté. Naturální platby činily 18 puntů příze, 3/8 měřic ovsa, 16 a 1/4 mázů kmínu, 4 kusy hus, 12 kusů kuřat, 195 kusů vajec. Vrchnost rovněž začala uzavírat s poddanými smlouvy o robotě. V roce 1753 vyšlo nařízení, ve kterém byl proveden odhad výnosu selských nemovitostí. Celkový výnos Mikulůvky byl tehdy odhadnut na 189 zlatých 5 krejcarů ročně. V roce 1749 byla poprvé použita pečet obce Mikulůvky.
Roku 1777 vypukly na vsetínském panství nepokoje pro vysoké robotní povinnosti, záhy tyto nepokoje dostaly charakter náboženských vzpour.
Na panství se vypravili jezuitští misionáři Jan Kořistka, Petr Jiříček a Petr Sašina, příslušníci již zrušeného jezuitského řádu. Cestou ohlašovali vydání údajného tolerančního patentu, kterým měla císařovna Marie Terezie udělovat nekatolíkům náboženskou svobodu. K tomuto patentu se přihlásilo zcela, nebo alespoň částečně 72 obcí. Některé obce, mezi nimiž byla i Mikulůvka, se přihlásily celé i s připojením obecní pečeti. Pravým důvodem vydání patentu však bylo zjištění jinověrců a jejich exemplární potrestání. Celkem mělo jít snad až o deset tisíc bludařů. Tyto kroky vyvolaly u obyvatelstva nepokoje, které musely být potlačeny násilím. Ke zjištění všech okolností byla na panství vyslána komise s pověřením vyšetřit všechny okolnosti nepokojů. Valaši, jež se cítili poškozeni, vyslali k císařovně deputaci. Přesto došlo k zatýkání a potrestání těch nejodbojnějších, kteří se hlásili k luterské víře. Hlavní centra protestantského náboženství se ukázala být v Růžďce, Ratiboři a Jablůnce, odkud byli někteří tajní luteráni deportováni až do Uher. Jejich rodiny byly rozděleny, majetek vydražen. Mikulůvského starostu Martina Hrušku stihl mírnější trest byl s okamžitou platností sesazen ze starostenského místa a pro všechny budoucí časy prohlášen za neschopného tuto funkci vykonávat. Přesto Valaši v boji o víru neustávali. Poslední z petic byla císaři Josefovi II. předána v dubnu 1780, když projížděl přes Vsetín na návštěvu ruské carevny Kateřiny II. Císař petici přijal. V říjnu 1781 byl konečně vydán pravý Toleranční patent. Na Valašsku byl prohlášen veřejně až koncem října. Roku 1782 se začali z Uher navracet vypovězení. Bylo povoleno konání svobodných bohoslužeb a budování modliteben a evangelických škol. Pro Pržno, Jablůnku, Ratiboř, Růžďku a Mikulůvku byl stanoven pastor Michal ilinský. Zejména proto se věřící z Mikulůvky stali příslušníky evangelického sboru luterského vyznání v Pržně. Roku 1791 navštěvovalo katolickou školu v Pržně 43 protestantských dětí z Mikulůvky, ani jedno však nebylo katolického vyznání. Pržno opětovně prosilo vrchnost o povolení zřízení evangelické školy. Při sčítání obyvatelstva roku 1802 bylo zjištěno, že v celém vsetínském panství žilo 22 179 duší. Nepříjemné byly pro vrchnost neustálé spory mezi nekatolíky helvétského (kalvínského) a augšpurského (luterského) vyznání ty byly leckdy ostřejší než mezi katolíky a nekatolíky.
Poněkud zvláštní kapitolou v dějinách Mikulůvky je historie výroby kameninového nádobí ve zdejší manufaktuře, kterou založil roku 1810 na hřebeni Hostýnských vrchů (na hranici s obcí Lázy) židovský podnikatel Josef Löbel z Bystřice pod Hostýnem. Hlavním důvodem pro stavbu dílny v lesích byl dostatek dřeva na vypálení kameniny. Později továrnu vlastnila Jenovéfa Připadlová. Sortiment byl velmi bohatý, vyrábělo se stolní nádobí, vázy, dózy, mísy, módní pamětní předměty nebo náboženské motivy. Ve zdejší továrně se vyráběla tzv. bělnina, což byla keramika vyráběná z místní červené hlíny s přídavkem bílého kaolinu. Z takovéto hmoty se vyráběl střep, který byl velmi tvrdý a mohl se vytvarovat velmi tence. Nebylo to zboží pro běžnou spotřebu a svůj odbyt našlo především v cizině v krosnách a na vystlaných vozech se vyváželo do Uher a snad i do Anglie. Jeho zdobení bylo také jedinečné, tzv. trasakování. Jednalo se o zvláštní duhování v glazuře a dodneška nebylo napodobeno. Kdy výroba zanikla, není přesně známo, příčinou byla konkurence a vzdálenost odbytových míst, zaměření zdejší produkce bylo jiné než v okolních manufakturách. Dalším důvodem byly finanční problémy a nemožnost modernizace výroby tak, aby obstála v konkurenčním boji.
Novými majiteli panství se staly děti hraběnky Teresie Gatterburgové. Hrabě Štěpán z Illesházy neměl potomků s vlastní ženou, ale čtyři děti s výše jmenovanou šlechtičnou. Právě jim odkázal vsetínské panství. Teresie Gatterburgová (provdaná Wachtlerová), dostala darem doživotní rentu z tohoto panství. Dalším majitelem panství se stal rytířský rod Wachtlerů.
Z roku 1821 pochází první přesný počet obyvatel obce Mikulůvka. V té době zde žilo 493 obyvatel. O jedenáct let později, roku 1834, bylo v Mikulůvce 84 domů a žilo v ní již 621 obyvatel. Roku 1844 (po několika žádostech ze strany nového prženského kazatele Jana Pelára) začala prženská evangelická obec stavět novou školu a mikulůvští občané se zavázali přispět na její stavbu celkovou částkou 6000 zlatých. Při sčítání obyvatel v roce 1847 měla Mikulůvka už 653 obyvatel a 75 obydlených domů.
Rok 1848 znamenal revoluční změny v celé Evropě. Ve Vídni tato situace vedla 13. března téhož roku k vyhlášení konstituční monarchie. Dne 1.7. byly zrušeny všechny naturální dávky církvi i vrchnosti, 17.7. bylo vydáno nařízení o zrušení všech vzájemných naturálních dávek, nadání, dávek z robot a desátků a 7.9. následovalo úplné zrušení poddanského vztahu a poskytnutí plné svobody poddaným.
Samostatná škola v Mikulůvce měla být otevřena podle dekretu moravského gubernia ke dni 1.dubnu 1847. K tomu však nedošlo, nebot v Mikulůvce nebyla příhodná školní budova a chyběly i další předpoklady zajištění prostředků na vydržování školy a učitele. Obec začala usilovat o stavbu nové školy. Na úpěnlivé žádosti obce ministerstvo vnitřních záležitostí ve Vídni dne 7. února 1849 vyslovilo souhlas, aby se obec obrátila se žádostí o podporu ke stavbě na nadaci Gustav-Adolfského spolku, který vypomáhal penězi evangelickým sborům při stavbě škol v jinak katolickém Rakousko-Uhersku. Dne 1. září 1850 vydal okresní hejtman ve Valašském Meziříčí František Schweidnitz povolení ke stavbě školy. škola na počátku 20.století Během příštího roku byla škola skutečně vybudována. Rozpočet na stavbu činil 1319 zlatých. Výdaje byly zčásti kryty půjčkou, zčásti sbírkami mezi občany a zčásti přirážkami k daním. Částkou 300 zlatých přispěl Gustav-Adolfský spolek. kola byla postavena ze dřeva a vedle bytu pro učitele v ní byla jedna učebna pro 50 dětí. Podmínky, za kterých mělo být zahájeno vyučování, stanovilo okresní hejtmanství ve Valašském Meziříčí výnosem z 29.října 1851. Bylo v něm řečeno, že pro vydržování pomocného učitele ve škole v Mikulůvce bude určena třetina z dosavadních příjmů učitele na evangelické škole v Pržně, tj. 36 zlatých 40 krejcarů, čtyři třetiny měřice pšenice, 2 měřice žita, 10 pytlů brambor a 8 a jedna třetina libry omastku. Tyto požitky měl učitel dostat od věřících, zatímco obec mu měla poskytnout vždy k 1.listopadu na přilepšení 4 zlaté a za každé školní dítko měl dostávat ročně 4 krejcary školného. Dále mu obec měla zdarma poskytnout byt ve školní budově a ročně 6 sáhů štípaného tvrdého dřeva na vytápění bytu a učebny. Na druhé straně musel učitel hradit z vlastní kapsy psací potřeby pro školní děti. Prvním stálým učitelem byl Jiří Palacký, bratr známého národního buditele Františka Palackého, který zde vyučoval sedm let. Zemřel roku 1858 a v Mikulůvce byl i pohřben, nebot o rok dříve byl v obci zřízen hřbitov. Jeho postavení předcházelo složité vyjednávání zástupců obce se zemskými úřady. Od nepaměti byli pochovávání mikulůvští občané v Pržně. V listinách, které to zdůvodňovaly, bylo uvedeno mimo jiné, ... že má tento postup výhodu v tom, že případný nebožtík, který není mrtev, během cesty do Pržna je na hrbolaté cestě buď umlácen nebo v zimě zmrzne, tudíž nehrozí, že by kdokoli z Mikulůvčanů byl pohřben živý.
Roku 1857 prodává Josef Wachtler vsetínské panství společníkům Jeanu Francois Coteauovi - de Wallet z Antverp a Eduardu de St.Hubert z Gereu za 2 300 000 zlatých. Oba později vytváří akciovou společnost Vsetínského velkostatku, která má své majetkové pohledávky i v katastru Mikulůvka. V roce 1860 má obec Mikulůvka 638 obyvatel.
Rok 1889 byl pro Mikulůvku významný hlavně příchodem nového vyučujícího pana řídícího Aloise Krištůfka, který se velmi významně podílel na veřejném životě obce a výrazně přispěl k jejímu kulturnímu rozvoji. Děti shledal nenaučené a zanedbané, během několika let ale situaci zvládl.
Nové století neznamenalo pro obec nic převratného. Stále se střídala léta úrodná a léta chudá, kdy většina obyvatel těžce zápasila s bídou. Nezaměstnanost řešilo c.k. hejtmanství obecně prospěšnými pracemi a nařídilo započít stavbu spojovací cesty Bystřička Mikulůvka. Mikulůvčané souhlasili, i když toto dílo znamenalo velkou zátěž pro obecní pokladnu. K celému projektu byli zavázáni přispět částkou 2300 zlatých. V souvislosti se stavbou hlavní cesty bylo zapotřebí vybudovat první mosty. Na jejich výstavbu přispěl i Velkostatek Vsetín, jehož novým vlastníkem se stal Tomáš Baťa. Další mostky se budovaly většinou dřevěné a postupně hlavně svépomocí těch obyvatel, kterých se to bezprostředně týkalo. Obec přispívala většinou materiálem, později v třicátých a čtyřicátých letech, kdy už vlastnila les, především dřevem.
Rok 1914 znamenal počátek 1.světové války. Do vojska narukovali téměř všichni dospělí a zdraví muži, značná část z nich působila jako ruští legionáři. Jejich těžkou práci musily zastoupit ženy a děti.
Rokem 1924 skončilo dlouholeté působení pana řídícího Aloise Krištůfka na naší škole a na jeho místo nastoupil jeho zeť Josef Hladký. Oba velmi významně přispívali práci obecního zastupitelstva, vedli záznamy a zápisy ze schůzí a vedli také finanční komise. Jejich starostí bylo i vedení obecní kroniky, která byla roku 1923 započata a vedena až do roku 1969, kdy se ztratila.
Majitel vsetínského velkostatku, továrník Bata, měl k Mikulůvce osobní vztah, možná i proto, že v horní části obce dal zřídit koupaliště na popud své manželky, která v tomto kouzelném zákoutí našla zálibu. Později, v roce 1942, nahradily koupaliště dva rybníčky určené k chovu pstruhů. Firma Baťa se rovněž stala tradičním sponzorem místního školství, téměř každý rok přispěla nějakým darem na obnovu a rozšíření učebních pomůcek a zařízení školy.
Charakter obce se začal měnit. Velká část obyvatel už nebyla závislá jen na zemědělské činnosti. Mnoho se jich věnovalo různým drobným řemeslům: truhlářství, zednictví, opravárenství, klempířství, pokrývačství, obuvnictví, obchodnictví, apod. Mnoho obyvatel začalo dojíždět za prací do města. Souviselo to s rozvojem průmyslu v kraji, vznikaly průmyslové závody ve Vsetíně i ve Valašském Meziříčí. V roce 1935 se obec rozhodla udělit prezidentovi T.G.Masarykovi čestné občanství. Tento akt vycházel z předválečného období, kdy pan prezident ještě jako profesor Karlovy univerzity trávil s rodinou prázdniny ,,Na Zabárně" na letním bytě a oblíbil si vyjížďky na Mikulůvku, kde často zavítal k Pasekovým na hrnek jeho oblíbené kyšky.
Následkem ničivé povodně z 12. na 13. září 1937 došlo k velmi výraznému prohloubení potoka (místy až o jeden metr). Celková škoda v obci byla odhadnuta na 80 000 až 100 000 Kč. Bylo ustanoveno rovněž Vodní družstvo, jehož úkolem bylo zajištovat meliorační práce. Tato akce byla hrazena z největší části opět z obecních peněz. V té době už byl v obci provozován Koloniál pana Škrabánka, čepovalo se U Škrabánků, Brhelů, Marečků a Hrušků. Kromě hostince U Škrabánků se jednalo o putyky, které měly právo prodávat mimo jiné drobné zboží také alkohol a tabák, ale jen v omezeném množství. Obec musela stále častěji řešit otázku chybějících financí. Měla ve své pravomoci vybírat od občanů některé daně, které mohla podle uvážení zastupitelstva zvyšovat tak, aby alespoň částečně pokryla rostoucí výdaje. Daň ze psů, piva, vína a karbanu byla zvýšena často až o dvojnásobek.
Obec ovšem žila v těch letech i kulturou, velmi přínosné byly divadelní hry předváděné v místním hostinci za režie paní řídící Poletínové. Pořádání divadelních představení se stalo natolik oblíbené, že Mikulůvčané vyjížděli za obecenstvem do okolních vesnic. Kulisy k těmto představením jim zhotovoval akademický malíř K. Hoffmann, který trávil prázdniny u prarodičů Melichaříkových č. 4. Hybnou silou všech těchto akcí byla především Místní jednota republikánského dorostu (M.J.R.D.). Sdružovala všechny mladé i starší, kteří se chtěli vesele pobavit a zpestřit život i dalším spoluobčanům. Jejich tradicí se staly oslavy Majáles, kácení mája, dožínky, hody, pochovávání base, různé zábavy a plesy. V roce 1937 začal působit též Místní hasičský sbor.
Narozdíl od mnoha jiných obcí okresu 2.světová válka Mikulůvku nijak tragicky nepostihla, přestože většina pasekářů spolupracovala s partyzány, kteří se ve zdejších lesích pohybovali po větší část trvání válečného konfliktu. Na Čarabovské byla tajně postavena 25 metrů vysoká rozhledna, kterou ovšem po skončení války místní rozebrali na topení. Ve srázu nad Oznicí dodnes stojí partyzánský bunkr, další nedokončený bunkr se nacházel ve Stanišové.
S odsunem Němců vyvstala otázka osidlování Sudet. Také z Mikulůvky odešlo množství rodin hledat štěstí a hlavně majetek jinde. Pro školu to znamenalo úbytek více než 30 dětí. V roce 1948 byla zřízena první pravidelná autobusová linka Vsetín - Mikulůvka. Její pravidelnost byla ale sporadická. V roce 1948 vznikla také mateřská školka, která významně pomáhala zaměstnaným ženám v péči o děti předškolního věku. V roce 1949 byl založen Valašský krúžek, který měl svého předchůdce v krojované družině M.J.R.D. Činnost Valašského krúžku zajistila pokračování kulturního života v obci. Hrála se divadelní představení, národopisná pásma s tanci a zpěvem, scénkami. Tato činnost byla vítaná, obzvláště v době, kdy už se začalo znovu stmívat nad svobodným vyjadřováním jakýchkoli názorů. Velmi brzy to poznali i členové Valašského krúžku. Pro nelibost nadřízených složek byla nakonec jejich činnost zastavena.
V překotné budovatelské atmosféře 50. a 60.let bylo (na druhý pokus) založeno JZD, proběhla rekonstrukce školy a hostince, byly postaveny budovy MNV, Jednoty, TJ Sokol a bytový dům, dále byla provedena dešťová kanalizace obce a vybudování chodníků. V této době slavili úspěchy zejména místní sportovci, činorodý byl také Svaz žen a Československý červený kříž. V roce 1980 byla nově uvedena do provozu zadaptovaná budova základní školy. V následujícím roce se podařilo mysliveckému sdružení dostavět chatu, ve které se dodnes konají tradiční guláše. Do provozu byla uvedena nová zbrojnice Sboru dobrovolných hasičů. Na přelomu 80. a 90.let bylo postaveno koupaliště, v poslední době byla obec připojena na plynovod a veřejný vodovod zásobovaný vodou z vodní nádrže Stanovnice.
Velkou pohromou pro obec byla povodeň tisíciletí, která postihla Moravu v červenci 1997. Samotná Mikulůvka byla zasažena nejvíce sesuvy půdy, jež následovaly po vydatných deštích. Na dva rodinné domy musel být vystaven demoliční výměr a další škody vznikly hlavně na hospodářských budovách, pozemcích a cestách.
V roce 1986 se konal první Sraz rodáků obce Mikulůvka. V roce 1999 oslavila obec dvě významná výročí: uběhlo 150 let od položení základního kamene mikulůvské školy a zároveň 250 let od udělení Pečeti poctivé obce dědiny Mikulůvky. Obě tato výročí byla spojena s pořádáním druhého Srazu rodáků obce. V roce 2000 Mikulůvka obdržela vlastní obecní symboly, znak a prapor, které vycházejí z insignií zakladatelů obce.
V roce 2002 oslavila Mikulůvka jakožto zdravá a rozvíjející se obec 350 let od svého založení.
Literatura Mikšíková, Jiřina: Almanach: škola Mikulůvka 1849-1999. Středisko služeb školám, Vsetín 1999. Mikšíková, Jiřina: Mikulůvka 1652-2000. Středisko služeb školám, Vsetín 2000. Dr. Baletka, Ladislav N.: Z dějin obce Mikulůvky. Bednář, F.: Zápas moravských evangelíků za svobodu v letech 1777-1781, Praha 1931. Burian, Ilja - Burian, Bohuslav: Dějiny protestantismu na Vsetínsku, Vsetín 1993. Václavek, M.: Dějiny města Vsetína a okresu vsackého, Vsetín 1901. Rous, J.: Prženští rektoři od polovice XVII. do počátku XIX. století, Naše Valašsko č.3, 1938. Domluvil, E.: Vlastivěda moravská II. Místopis, Brno. Doucha, F. a kolektiv: Okres Vsetínský obraz přírodní, kulturní a hospodářský, Vsetín 1938. Kolektiv autorů: Valaško. Okresní úřad Vsetín 1998. Nekuda, Vladimír a kolektiv: Okres Vsetín (Rožnovsko - Valašskomeziříčsko - Vsetínsko), Hvězdárna Valašské Meziříčí, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně a Okresní úřad Vsetín 2002. Prameny Moravský zemský archiv v Brně, zejména fond Gubernium B1, R11/92/1-54 Okresní státní archiv ve Vsetíně Obecní kronika obce Mikulůvka Kronika školy Mikulůvka Registratury Sboru českobratrské církve evangelické v Pržně |